i can hear my skull cracking

Its been two weeks since Iv landed in Lima and I have to admitt that I imagined this to be quite different. Before I came here, I would dream about walking through the streets, going to the beach...and again the rality is so different...

There is so much on my mind at this point that I have to write it down in order to organize my memories and thoughts. It feels like my mind has already started to play tricks on me. Im having strange dreams in which I dont understand the languages. Its not english,spanish or czech. Sometimes I really get frustrated and embarrased when I know, that what I want to say is just way off my spanish capability. Feels like Im understaning better every day, from a class to class I would pick up some new words.Im trying to decode the intonation, the grammar... On the other hand I keep thinking in english and I easily slip to english conversation. Nightmare came true. 

I wish I can concentrate on only one thing at a time. The feeling you get when you climb a mountain, when you ski a s scary couloir... Whenever I put myself in a potencionally dangerous situation like that I only focus on that particular thing. I wish I was capable of this in a normal life. Instead my mind flies over the ocean to much, tries to figure out why there is these problems in my family, why do I have problems with Vera. Have you ever tried to focus on ONE thing for more than two minutes?

There is so many parallels with my first semester in Chicago when I was 17... 

My second stay in the states was a blast from the very beggining till the very end. Its so crazy to not understand, to not be able to express yourself. At the end of each day my head feels like its gonna explode. 

I love this place so much...

HUANCHACO, TROJILLO, CHAN CHAN

Uz jsou to dva tydny...

Minulej ctvrtek byla prvni party pro zahranicaky. Kolem jedenacty vyrazime s Jocelyn, Connie a Edgarem. Pifka v batohu, fotak v kapse... Za prvnim rohem nas nenapadne prebehnou dva tipci. Udelaj jeste jeden krok, otoci se a najednou koukam na buchacku. Dinero, camera, dinero blablabla... Proc jsem jen ten fotak nenechal doma... haha, celou dobu myslim jen na to aby neprisli na to ze ho mam v kapse. Smatram po nejakejch drobnejch,Jocelyn na ne hulaka ze nic nema, dohani nas Connie s Edgarem... cely to trva nejak moc dlouho, rikam si oprenej ramenem o zed. Celou dobu se koukam jen na tu pistoli a doufam ze ti blbci neudelaj zadnou kravinu... Frajeri se najednou seberou a skacou do taxiku co pro ne prijizdi. Vubec nechapu co se stalo. Nevzali NIC. Asi to trvalo moc dlouho, asi sme se dostatecne nerozklepali a zachovali chladnou hlavu... Tentokrat v pohode. Co se stane priste nevim...

V Patek 13. brezna po dni na plazi tady v Lime vyrazime na autobusak, jehoz moderni vybaveni pusobi jako z jinyho sveta. Spis jako letiste nez nadrazi pro autobusy. 

Jako pred jinejma verejnyma budovama i tady stoji po zuby ozbrojenej policajt v neprustrelny veste. Banky, skoly, ale i lepsi restaurace maj svoji ochranku. 

Ukazujeme jizdenku, zanechavame na velkym archu papiru spolu s ostatnima otisk ukazovacku pravy ruky, policajt se samopalem kontroluje batoh a nasedame. Na zdejsi pomery vyrazime necekane vcas. Deset minut po...

Autobus je novej, moderni a pohodlnej. Strasne dlouho se prodirame Limou. Obcas se rozezni mohutnej klakson naseho busu. Jsme siroko daleko nejvetsi vuz na ceste a proto mame hodne velkou prednost. Stavime jen parkrat na semaforu. Krizovatky projizdime za hlubokyho troubeni.

Asi po hodine najizdime na panamericanu. venku uz je davno tma. Stavime na kontrolnim stanovisti. Dalsi policajti. Ridic je od cestujicich hermeticky oddelenej jako v letadle takze bohuzel neni videt dopredu. Mezi cestujici policajti nejdou. 

Sedime uplne vzadu... netrva dlouho a jsme mimo mesto. Jedeme na sever po panamericane a vlevo je videt ocean. Chvilema sme hodne vysoko na utesu. Na druhou stranu neni videt nic. Obcas matnej obrys pohori kousek na vychode. Zarazi me, ze na silnici nejsou zadny auta. devadesat procent vozidel jsou obri autobusy(ktery vlastne ani nejsou tak obri, ale ve zdejsim provozu se jevi jako z jiny planety) a kamiony. Cesta je dlouha, obcas spim, obcas myslim ze jem vzhuru a pak se probouzim...

V trojillu nejdriv hledame levnej hostel, kde si davame jeste hodinu spanku, pac sme po deviti hodinach v bude fakt neodpocati. Kolem desaty vyrazime ven. Nasim cilem je Chan Chan. Davno opustene mesto Mocheu. Civilizace ktera ovladala pobrezi nynejsiho Peru davno pred tim nez byla dobyta Inky. Cesta je kratka a za chvili kolem sebe vidim v pousti kolem sebe zbytky zdi. Na tomhle kousku rovny zeme, vklinenyho mezi hory a ocean vyrostlo mesto neuveritelnejch romeru.  Tady kde hory a ocean daly prostor kousku urodny pudy vyrostl Chan Chan. Asi po dvou kilometrech dorazime k poslednimu objektu celyho mesta. Jedina zrekonstruovana cast. Taji se mi dech pri predstave jak velky mesto to bylo a kolik lidi tady asi bydlelo. 

Je strasny horko. Vzduch se ani nehne a nad nama krouzi dva velky cernobily ptaci podobni supum... supove to prej nejsou.

Mame pruvodkyni ktery moc nerozumim a stejne ji ani moc neposloucham. Snazim se vstrebat atmosferu tohodle uzasnyho mista. Snazim si predstavit jako kolem me misto zalostne malo turistu chodi obyvatele chanchanu, Jak opravujou a stavi novy zdi, ktery i ted mistama dosahujou i desetimetrove vysky. 

Slysim huceni oceanu, kterej odsud je co by kamenem dohodil. Presne na opacny strane jsou videt vysoky hory. Pusty, rozervany skaly pokryty piskem misto snehu. Beha mi z toho mraz po zadech. Nic se tu nezmenilo od ty doby co posledni clovek opustil tohle mesto. Hory, ocean a vzduch. Tyhle tri elementy, ktery se snazili zkrotit jak Mocheove tak posleze Inkove dal vladnou tomuhle kusu zeme. Narozdil od nich jim ale vubec nerozumim. 

Tise prochazim labyrintem zdi, rozlehlych mistnosti a namesti a trochu mi vadi ze se z informacnich ceduli dozvidam jen to ze tohle a tohle misto bylo pravdepodobne urceno k ritualum a obetnim ceremonialum. Kde bydleli a vyrabeli nastroje? Kde meli lode a rybarsky site?  Pred zhruba 500 lety jsme tuhle civilizaci vyhubili aniz bychom se od nich cokoliv naucili.

Opoustime chan chan a jedeme do HUANCHACA. Maly mesto na oceanu kousicek odtud. Cestou mijime jedno, max doupatrovy cihlovy domy, mistama drveny chatrce. Tyhle staveni jsou nic v porovnani s tim co zde kdysi vybudovali Mocheove.

Huanchaco pusobi na prvni pohled vesele. Mala zatoka s plazi za kterou je hlavni ulice s obchodama, restauracema a skolama surfovani. Nad mestem na kopci kostel s hrbitovem.

Voda je studena ale vubec se mi z ni nechce.Na rozdil od Limy tady neni mlha a na slunci se hned ohrivam. Prekvapuje me silnej proud kterej me po kazdy vlne tahne podel plaze na sever.

Vecer sleduju s ostatnima poprve zapad slunce nad tichym oceanem. Naposledy to bylo smutnej zazitek, tentokrat to bylo o neco lepsi.

Rano vstavame brzy ackoliv jsme predeslej vecer stravili tancovanim na mistni diskotece az do tri do rana.V hlave mi hrajou latinskoamericky vypalovacky z predesly noci... Mirime opet do Huanchaca. Edgar a Connie si plati lekci surfingu, ja si pujcuju bodyboard. Tipci to tu maj neskutecny. Starej barak uvnitr vytunenej bambusovejma konstrukcema. Terasy, zebriky. Vsichni jsou zpomaleny, uvolneny a hrozne v pohode. Jeden z kluku, me provazi po jejich "dome". Pochazi z dzungle a stavi tenhle bambusovej nabytek a konstrukce. 

Na plazi hned skacu do vody a chytam jednu vlnu za druhou. Ten pocit kdy se ke me blizi,roste a ja ji chytam v okamziku kdy se zrovna lame je nepopsatelnej. Lituju ze sem si zapomnel rict o ploutve. dostat se zpatky tam kde se vlny lamou je fakt vycerpavajici.  Po pul hodine prestavam cejtit chodidla tak se vezu az na plaz a chvili se ohrivam na velkejch teplejch kamenech a myslim na leguany a jiny studenokrevny zivocichy.

Za chvili jsem ve vode znova a fotim Edgara s Connie v akci. K mymu prekvapeni vstavaj an prkne fakt hned. Neverim svejm ocim po nasi zkusenosti z Kalifornie. 

Mam neskutecnou radost. Po setmeni si davame v jedne z mistnich hospod za 10 Solu(60Kc) obrovskou porci hoveziho s rejzi a pecenejma bramborama. 

Chutnalo to skvele, jako celej tenhle vikend

popral jsem se o peru

Uz je to neco pres jeden den kdy jsem pristal na letisti Jorge Chavese v Lime.

Pulhodinova fronta na imigracnim byla pohadka v porovnani s praktikama cesky cizinecky policie.

   Vlezu do letistni haly a nemuzu uverit svejm ocim. Stovky lidi, hluk, cedule se jmeny prave ocekavanych cestujicich. Hledam mezi nima svoje, prejizdim ocima nedockavej dav, ignoruju nebo odhanim chlapky co mi nabizej buhvi co… Sunu svuj vozejk dal az na konec haly, kde vidim svoje jmeno. V tu chvili mi vazne spadl kamen ze srdce. Nejakym nedopatrenim jsem si totiz zapomnel napsat adresu svyho bydliste nebo jakejkoliv kontakt na cloveka kterej mi pronajima pokoj… Rychle se vitam s Martinem a Andreasem. Dva z typku co sefujou nas dum. K mymu prekvapeni vsechny moje veci rvem do kabiny ackoliv mame k dispozici prazdnyho pickupa. Prej se tu krade…

Asi v pulce cesty si vsimam ze ackoliv si to valime po ctyrproudy silnici, jsou vsechny semafory vypnuty. Cejtim se bezpecne i ve chvili kdy se predjizdejici mototaxi zaradi zpet do pruhu snad metr pred nama. Klakson, zbytecna nadavka a jedem dal. Ve stredovym pruhu kde roste trava a palmy semtam sedi clovek.

Doma si rychle hazu veci do pokoje, beru par penez a jdu prozkoumat okoli. Na konci ulice narazim na branu. Chlapek mi radi kde koupit pifko. Za pul hodiny uz vstrebavam atmosferu nocni Limy na strese naseho domu. Porad tomu nemuzu uverit. Porad to vsechno vypada jako skvelej sen.

Spim do dvanacti. Je mi divne, ale I tak jdu ven. Cestou si kupuju tri banany. Z mapy si pamatuju cestu k oceanu. Muj cil pro dnesni den. Uz chapu proc byly vcera o pulnoci semafory vypnuty. Proste nebyly potreba. To ce se deje na silnici ted jsem nidky nevidel. Barevny autobusy a tzv Kombi(vetsi dodavky) se na kazdy krizovatce a zastavce prekrikujou o cestujici.. Funguje to jednoduse. Kombi se blizi ke krizovatce, chlapek co je po ridicovi jedinym clenem posadky otevre za jizdy postrani dvere a zacne vykrikovat s ceduli v ruce trasu po ktery se pojede. Neuveritelnej manevr, pri kterym se, v dokonalym souzneni s ridicem drzi uvnitr vozu jednou rukou a vyklonenej celym telem se snazi upoutat pozornost co nejvetsiho poctu lidi na chodniku. Kdo ma zajem za pomale jizdy nastoupi, kdo ne, pocka na dalsi vytuneny Kombi, ktery prijizdi snad ne za deste vterin. Na jizdni rad zapomente, stejne tak na jizdu nacerno…

   Drtiva vetsina aut je v zalostnym stavu. Jezdi tady skoro vsechno na co jsem zvyklej od nas. Jako vsude kde maj lidi rozum i tady valku o srdce motoristy vyhrala Toyota tesne pred nissanem. K videni jsou I takovy kusy jako daewoo racer kterej vypada jako opel kadett, Volkswagen Gol, popelarsky vozy Volkswagen. Poprve na vlastni oci vidim corollu prvni serie… Krome skodovky tu jezdi vsechno.Peugeot, Renault, neskutecne stary fiaty, Ziguliky, stary brouci.

   Co se tyce nakladaku jet u v oblibe Volvo. Pokud mozno tak pekelne stary Volvo, Takovy co vypada jako ze zrovna prijelo z nataceni Silenyho Maxe.

Prejit ulici je fakt o hubu...

   Cesta k oceanu je dlouha a na kazdym kroku se nestacim divit. Na rohu vidim stat kolo nakladak. Jede se na tom jak na kole, ale tam kde sou riditka zacina plosina na dvou kolech, kterou se cela vec ridi. Stoji pred barakem a je nalozena bordelem. Karton, drevo, praskly spinavy umelohmotny trubky, igelit… Aha nekdo uklizi. Prijdu bliz a k mymu uzasu zjistuju ze frajeri si to vsechno nosi domu. Jak pozdeji zjistuju nic co se vyhodi se neda jeste nejak pouzit.

   Netrva dlouho a uz cejtim more. Ten charakteristickej slanej puch nasaklej rybama co zaroven tak krasne voni se neda s nicim zamenit. Dojdu na konec ulice a stojim na utesu zhruba padesat metru nad hladinou. Dole podemnou  se lamou vlny a az teprve ted si uvedomuju jak daleko od domova zase jsem… Uz je to tak davno co jsem naposledy videl tenhle ocean a hned si moc dobre vzpominam jakou lekci nam tehdy dal.

Slezam dolu po utesu na plaz. Sen o krasne piscity plazi plny buchet se rozplynul uz nahore. Dole se vali neskutecny mnozstvi bordelu vseho druhu. Pneumatiky a haldy bot se vali pohromade s neskutecnym mnostvim naplavenyho dreva. Prkna vetve, I cely trsy vzrostlejch bambusu davno a daleko vydanejch napospas vlnam.Sut ze stavby se vyvazi a sype rovnou sem. Jdu dal a nestacim se divit co vsechno nam more vraci. Co na tom ze to nekdo vyhodil tisice kilometru odtud. Patri to nam, tady to mame. Davam bacha, prkna sou plny zrezlejch hrebiku.

Jsem tu docela sam. Jen hejna racku, kteri odpocivaj na brehu a divny cerny ptaci kterejm se stejne libi ve vode. Jen pelikani na breh nepachnou. S uzasem pozoruju jejich letecky schopnoti, kdy se bez mavnuti kridel vozi na vlnach. Plachti na vzduchu kterej pred sebou tlaci kazda vlna, 20, 10 cm nad hladinou, nebo jen tak sedi, houpou se na vlnach a cekaj na rybu kterou by sezrali.

Po chvili vidim v dalce chlapka. S igelitkou. Co chvili se sehne, neco sebere a da si to do tasky.Asi neco hleda. Prijdu bliz a zjistuju ze sbira draty. Velky maly tlusty tenky, pokud mozno ty, kteryma se zpevnujou betonovy stavby. Jen o ty moc zrezly pohledem ani nezavadi. Kdyz ma tasku plnou, polozi ji na zem, zapichne u ni dlouhou tyc, najde novej pytel a hleda dal. Proc to dela nevim, kdazdopadne cestou narazim na tasky plny dratu. Pozdravime se, delam jako ze nic, a jdem si kazdej dal svoji cestou. Opodal, dost daleko od mist kam se dostanou nejdelsi vlny vidim ze tu I bydli. Mala chatrc postavena z pneumatik, kamenu a dreva poskytuje dost stinu a pohodli. Bydlet se evidentne da vsude a zivit se da cimkoliv.

Cestou zpet ucinuju nalez v podobe peknyho zaviraciho rybarskyho noze.

Jdu domu. Jsem unavenej jak pes. Boli me cely telo, hlava k prasknuti, ale jsem stastnej. Na tenhle den do smrti nezapomenu. Na tvare spinavejch deti, ktery si na vetsich krizovatkach vydelavaji umejvanim prednich skel aut, prodavanim bombonu, nebo lestenim bot lidem co asi meli to stesti a a chodili do skoly trochu dyl… Buhvi jestli tyhle deti do skoly vubec nekdy chodily...

Na horko, kterty ackoliv sem ocekaval me prekvapilo tejden po poslednim lyzovani. Horko ve kterym rododendrony dorustaj velikosti jabloni a ibisky, granatovy jablone a palmy zdobi zahrady a parky… Na zmatek, kterej nejakym zpusobem funguje. Na pocit ze se tady kazdej dela vsechno naplno jak jen muze a pritom tak zalostne napul…

Kdyz uz jsem byl presvedcenej ze se nenecham nicim prekvapit vidim jak se nahanec cestujicich snazi roztlacit jejich pekelne vyhlizejici Kombi Mitsubishi… Pridavam k dilu svoji tezkou vahu a za chvili mizi nerozbitny Mitsubishi v oblaku cernyho dymu. Chlapek na me neco spanelsky hulaka, hulakam neco zpatky.

Uvidime co prinesou nasledujici dny, kazdopadne uz ted se na to tesim…