PEDRO IN PERU: HUANCHACO, TROJILLO, CHAN CHAN

Uz jsou to dva tydny...

Minulej ctvrtek byla prvni party pro zahranicaky. Kolem jedenacty vyrazime s Jocelyn, Connie a Edgarem. Pifka v batohu, fotak v kapse... Za prvnim rohem nas nenapadne prebehnou dva tipci. Udelaj jeste jeden krok, otoci se a najednou koukam na buchacku. Dinero, camera, dinero blablabla... Proc jsem jen ten fotak nenechal doma... haha, celou dobu myslim jen na to aby neprisli na to ze ho mam v kapse. Smatram po nejakejch drobnejch,Jocelyn na ne hulaka ze nic nema, dohani nas Connie s Edgarem... cely to trva nejak moc dlouho, rikam si oprenej ramenem o zed. Celou dobu se koukam jen na tu pistoli a doufam ze ti blbci neudelaj zadnou kravinu... Frajeri se najednou seberou a skacou do taxiku co pro ne prijizdi. Vubec nechapu co se stalo. Nevzali NIC. Asi to trvalo moc dlouho, asi sme se dostatecne nerozklepali a zachovali chladnou hlavu... Tentokrat v pohode. Co se stane priste nevim...

V Patek 13. brezna po dni na plazi tady v Lime vyrazime na autobusak, jehoz moderni vybaveni pusobi jako z jinyho sveta. Spis jako letiste nez nadrazi pro autobusy.

Jako pred jinejma verejnyma budovama i tady stoji po zuby ozbrojenej policajt v neprustrelny veste. Banky, skoly, ale i lepsi restaurace maj svoji ochranku.

Ukazujeme jizdenku, zanechavame na velkym archu papiru spolu s ostatnima otisk ukazovacku pravy ruky, policajt se samopalem kontroluje batoh a nasedame. Na zdejsi pomery vyrazime necekane vcas. Deset minut po...

Autobus je novej, moderni a pohodlnej. Strasne dlouho se prodirame Limou. Obcas se rozezni mohutnej klakson naseho busu. Jsme siroko daleko nejvetsi vuz na ceste a proto mame hodne velkou prednost. Stavime jen parkrat na semaforu. Krizovatky projizdime za hlubokyho troubeni.

Asi po hodine najizdime na panamericanu. venku uz je davno tma. Stavime na kontrolnim stanovisti. Dalsi policajti. Ridic je od cestujicich hermeticky oddelenej jako v letadle takze bohuzel neni videt dopredu. Mezi cestujici policajti nejdou.

Sedime uplne vzadu... netrva dlouho a jsme mimo mesto. Jedeme na sever po panamericane a vlevo je videt ocean. Chvilema sme hodne vysoko na utesu. Na druhou stranu neni videt nic. Obcas matnej obrys pohori kousek na vychode. Zarazi me, ze na silnici nejsou zadny auta. devadesat procent vozidel jsou obri autobusy(ktery vlastne ani nejsou tak obri, ale ve zdejsim provozu se jevi jako z jiny planety) a kamiony. Cesta je dlouha, obcas spim, obcas myslim ze jem vzhuru a pak se probouzim...

V trojillu nejdriv hledame levnej hostel, kde si davame jeste hodinu spanku, pac sme po deviti hodinach v bude fakt neodpocati. Kolem desaty vyrazime ven. Nasim cilem je Chan Chan. Davno opustene mesto Mocheu. Civilizace ktera ovladala pobrezi nynejsiho Peru davno pred tim nez byla dobyta Inky. Cesta je kratka a za chvili kolem sebe vidim v pousti kolem sebe zbytky zdi. Na tomhle kousku rovny zeme, vklinenyho mezi hory a ocean vyrostlo mesto neuveritelnejch romeru. Tady kde hory a ocean daly prostor kousku urodny pudy vyrostl Chan Chan. Asi po dvou kilometrech dorazime k poslednimu objektu celyho mesta. Jedina zrekonstruovana cast. Taji se mi dech pri predstave jak velky mesto to bylo a kolik lidi tady asi bydlelo.

Je strasny horko. Vzduch se ani nehne a nad nama krouzi dva velky cernobily ptaci podobni supum... supove to prej nejsou.

Mame pruvodkyni ktery moc nerozumim a stejne ji ani moc neposloucham. Snazim se vstrebat atmosferu tohodle uzasnyho mista. Snazim si predstavit jako kolem me misto zalostne malo turistu chodi obyvatele chanchanu, Jak opravujou a stavi novy zdi, ktery i ted mistama dosahujou i desetimetrove vysky.

Slysim huceni oceanu, kterej odsud je co by kamenem dohodil. Presne na opacny strane jsou videt vysoky hory. Pusty, rozervany skaly pokryty piskem misto snehu. Beha mi z toho mraz po zadech. Nic se tu nezmenilo od ty doby co posledni clovek opustil tohle mesto. Hory, ocean a vzduch. Tyhle tri elementy, ktery se snazili zkrotit jak Mocheove tak posleze Inkove dal vladnou tomuhle kusu zeme. Narozdil od nich jim ale vubec nerozumim.

Tise prochazim labyrintem zdi, rozlehlych mistnosti a namesti a trochu mi vadi ze se z informacnich ceduli dozvidam jen to ze tohle a tohle misto bylo pravdepodobne urceno k ritualum a obetnim ceremonialum. Kde bydleli a vyrabeli nastroje? Kde meli lode a rybarsky site? Pred zhruba 500 lety jsme tuhle civilizaci vyhubili aniz bychom se od nich cokoliv naucili.

Opoustime chan chan a jedeme do HUANCHACA. Maly mesto na oceanu kousicek odtud. Cestou mijime jedno, max doupatrovy cihlovy domy, mistama drveny chatrce. Tyhle staveni jsou nic v porovnani s tim co zde kdysi vybudovali Mocheove.

Huanchaco pusobi na prvni pohled vesele. Mala zatoka s plazi za kterou je hlavni ulice s obchodama, restauracema a skolama surfovani. Nad mestem na kopci kostel s hrbitovem.

Voda je studena ale vubec se mi z ni nechce.Na rozdil od Limy tady neni mlha a na slunci se hned ohrivam. Prekvapuje me silnej proud kterej me po kazdy vlne tahne podel plaze na sever.

Vecer sleduju s ostatnima poprve zapad slunce nad tichym oceanem. Naposledy to bylo smutnej zazitek, tentokrat to bylo o neco lepsi.

Rano vstavame brzy ackoliv jsme predeslej vecer stravili tancovanim na mistni diskotece az do tri do rana.V hlave mi hrajou latinskoamericky vypalovacky z predesly noci... Mirime opet do Huanchaca. Edgar a Connie si plati lekci surfingu, ja si pujcuju bodyboard. Tipci to tu maj neskutecny. Starej barak uvnitr vytunenej bambusovejma konstrukcema. Terasy, zebriky. Vsichni jsou zpomaleny, uvolneny a hrozne v pohode. Jeden z kluku, me provazi po jejich "dome". Pochazi z dzungle a stavi tenhle bambusovej nabytek a konstrukce.

Na plazi hned skacu do vody a chytam jednu vlnu za druhou. Ten pocit kdy se ke me blizi,roste a ja ji chytam v okamziku kdy se zrovna lame je nepopsatelnej. Lituju ze sem si zapomnel rict o ploutve. dostat se zpatky tam kde se vlny lamou je fakt vycerpavajici. Po pul hodine prestavam cejtit chodidla tak se vezu az na plaz a chvili se ohrivam na velkejch teplejch kamenech a myslim na leguany a jiny studenokrevny zivocichy.

Za chvili jsem ve vode znova a fotim Edgara s Connie v akci. K mymu prekvapeni vstavaj an prkne fakt hned. Neverim svejm ocim po nasi zkusenosti z Kalifornie.