popral jsem se o peru

Uz je to neco pres jeden den kdy jsem pristal na letisti Jorge Chavese v Lime.

Pulhodinova fronta na imigracnim byla pohadka v porovnani s praktikama cesky cizinecky policie.

   Vlezu do letistni haly a nemuzu uverit svejm ocim. Stovky lidi, hluk, cedule se jmeny prave ocekavanych cestujicich. Hledam mezi nima svoje, prejizdim ocima nedockavej dav, ignoruju nebo odhanim chlapky co mi nabizej buhvi co… Sunu svuj vozejk dal az na konec haly, kde vidim svoje jmeno. V tu chvili mi vazne spadl kamen ze srdce. Nejakym nedopatrenim jsem si totiz zapomnel napsat adresu svyho bydliste nebo jakejkoliv kontakt na cloveka kterej mi pronajima pokoj… Rychle se vitam s Martinem a Andreasem. Dva z typku co sefujou nas dum. K mymu prekvapeni vsechny moje veci rvem do kabiny ackoliv mame k dispozici prazdnyho pickupa. Prej se tu krade…

Asi v pulce cesty si vsimam ze ackoliv si to valime po ctyrproudy silnici, jsou vsechny semafory vypnuty. Cejtim se bezpecne i ve chvili kdy se predjizdejici mototaxi zaradi zpet do pruhu snad metr pred nama. Klakson, zbytecna nadavka a jedem dal. Ve stredovym pruhu kde roste trava a palmy semtam sedi clovek.

Doma si rychle hazu veci do pokoje, beru par penez a jdu prozkoumat okoli. Na konci ulice narazim na branu. Chlapek mi radi kde koupit pifko. Za pul hodiny uz vstrebavam atmosferu nocni Limy na strese naseho domu. Porad tomu nemuzu uverit. Porad to vsechno vypada jako skvelej sen.

Spim do dvanacti. Je mi divne, ale I tak jdu ven. Cestou si kupuju tri banany. Z mapy si pamatuju cestu k oceanu. Muj cil pro dnesni den. Uz chapu proc byly vcera o pulnoci semafory vypnuty. Proste nebyly potreba. To ce se deje na silnici ted jsem nidky nevidel. Barevny autobusy a tzv Kombi(vetsi dodavky) se na kazdy krizovatce a zastavce prekrikujou o cestujici.. Funguje to jednoduse. Kombi se blizi ke krizovatce, chlapek co je po ridicovi jedinym clenem posadky otevre za jizdy postrani dvere a zacne vykrikovat s ceduli v ruce trasu po ktery se pojede. Neuveritelnej manevr, pri kterym se, v dokonalym souzneni s ridicem drzi uvnitr vozu jednou rukou a vyklonenej celym telem se snazi upoutat pozornost co nejvetsiho poctu lidi na chodniku. Kdo ma zajem za pomale jizdy nastoupi, kdo ne, pocka na dalsi vytuneny Kombi, ktery prijizdi snad ne za deste vterin. Na jizdni rad zapomente, stejne tak na jizdu nacerno…

   Drtiva vetsina aut je v zalostnym stavu. Jezdi tady skoro vsechno na co jsem zvyklej od nas. Jako vsude kde maj lidi rozum i tady valku o srdce motoristy vyhrala Toyota tesne pred nissanem. K videni jsou I takovy kusy jako daewoo racer kterej vypada jako opel kadett, Volkswagen Gol, popelarsky vozy Volkswagen. Poprve na vlastni oci vidim corollu prvni serie… Krome skodovky tu jezdi vsechno.Peugeot, Renault, neskutecne stary fiaty, Ziguliky, stary brouci.

   Co se tyce nakladaku jet u v oblibe Volvo. Pokud mozno tak pekelne stary Volvo, Takovy co vypada jako ze zrovna prijelo z nataceni Silenyho Maxe.

Prejit ulici je fakt o hubu...

   Cesta k oceanu je dlouha a na kazdym kroku se nestacim divit. Na rohu vidim stat kolo nakladak. Jede se na tom jak na kole, ale tam kde sou riditka zacina plosina na dvou kolech, kterou se cela vec ridi. Stoji pred barakem a je nalozena bordelem. Karton, drevo, praskly spinavy umelohmotny trubky, igelit… Aha nekdo uklizi. Prijdu bliz a k mymu uzasu zjistuju ze frajeri si to vsechno nosi domu. Jak pozdeji zjistuju nic co se vyhodi se neda jeste nejak pouzit.

   Netrva dlouho a uz cejtim more. Ten charakteristickej slanej puch nasaklej rybama co zaroven tak krasne voni se neda s nicim zamenit. Dojdu na konec ulice a stojim na utesu zhruba padesat metru nad hladinou. Dole podemnou  se lamou vlny a az teprve ted si uvedomuju jak daleko od domova zase jsem… Uz je to tak davno co jsem naposledy videl tenhle ocean a hned si moc dobre vzpominam jakou lekci nam tehdy dal.

Slezam dolu po utesu na plaz. Sen o krasne piscity plazi plny buchet se rozplynul uz nahore. Dole se vali neskutecny mnozstvi bordelu vseho druhu. Pneumatiky a haldy bot se vali pohromade s neskutecnym mnostvim naplavenyho dreva. Prkna vetve, I cely trsy vzrostlejch bambusu davno a daleko vydanejch napospas vlnam.Sut ze stavby se vyvazi a sype rovnou sem. Jdu dal a nestacim se divit co vsechno nam more vraci. Co na tom ze to nekdo vyhodil tisice kilometru odtud. Patri to nam, tady to mame. Davam bacha, prkna sou plny zrezlejch hrebiku.

Jsem tu docela sam. Jen hejna racku, kteri odpocivaj na brehu a divny cerny ptaci kterejm se stejne libi ve vode. Jen pelikani na breh nepachnou. S uzasem pozoruju jejich letecky schopnoti, kdy se bez mavnuti kridel vozi na vlnach. Plachti na vzduchu kterej pred sebou tlaci kazda vlna, 20, 10 cm nad hladinou, nebo jen tak sedi, houpou se na vlnach a cekaj na rybu kterou by sezrali.

Po chvili vidim v dalce chlapka. S igelitkou. Co chvili se sehne, neco sebere a da si to do tasky.Asi neco hleda. Prijdu bliz a zjistuju ze sbira draty. Velky maly tlusty tenky, pokud mozno ty, kteryma se zpevnujou betonovy stavby. Jen o ty moc zrezly pohledem ani nezavadi. Kdyz ma tasku plnou, polozi ji na zem, zapichne u ni dlouhou tyc, najde novej pytel a hleda dal. Proc to dela nevim, kdazdopadne cestou narazim na tasky plny dratu. Pozdravime se, delam jako ze nic, a jdem si kazdej dal svoji cestou. Opodal, dost daleko od mist kam se dostanou nejdelsi vlny vidim ze tu I bydli. Mala chatrc postavena z pneumatik, kamenu a dreva poskytuje dost stinu a pohodli. Bydlet se evidentne da vsude a zivit se da cimkoliv.

Cestou zpet ucinuju nalez v podobe peknyho zaviraciho rybarskyho noze.

Jdu domu. Jsem unavenej jak pes. Boli me cely telo, hlava k prasknuti, ale jsem stastnej. Na tenhle den do smrti nezapomenu. Na tvare spinavejch deti, ktery si na vetsich krizovatkach vydelavaji umejvanim prednich skel aut, prodavanim bombonu, nebo lestenim bot lidem co asi meli to stesti a a chodili do skoly trochu dyl… Buhvi jestli tyhle deti do skoly vubec nekdy chodily...

Na horko, kterty ackoliv sem ocekaval me prekvapilo tejden po poslednim lyzovani. Horko ve kterym rododendrony dorustaj velikosti jabloni a ibisky, granatovy jablone a palmy zdobi zahrady a parky… Na zmatek, kterej nejakym zpusobem funguje. Na pocit ze se tady kazdej dela vsechno naplno jak jen muze a pritom tak zalostne napul…

Kdyz uz jsem byl presvedcenej ze se nenecham nicim prekvapit vidim jak se nahanec cestujicich snazi roztlacit jejich pekelne vyhlizejici Kombi Mitsubishi… Pridavam k dilu svoji tezkou vahu a za chvili mizi nerozbitny Mitsubishi v oblaku cernyho dymu. Chlapek na me neco spanelsky hulaka, hulakam neco zpatky.

Uvidime co prinesou nasledujici dny, kazdopadne uz ted se na to tesim…